MEDIACE

Mediace (z lat. mediare = „být uprostřed“) je způsob pokojného řešení sporů a konfliktů, jehož cílem je dohoda. Uplatňuje se v právu i mimo něj, zahrnuty jsou v ní nejen právní, ale vždy také psychologická či sociální specifika. V českém právním řádu je mediace zakotvena v zákoně č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci). Mediace je tedy metodou rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení konfliktů za asistence třetí neutrální strany, která vede jednání sporných stran k tvorbě vzájemně přijatelné dohody. Jedná se o neformální proces řešení konfliktů, ve kterém jsou obě strany přítomny dobrovolně. Jejím cílem je jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, na jejíž podobě se podílejí všichni účastníci mediačního procesu. 

 

Mezi hlavní výhody mediace patří skutečnost, že:

• Ponechává účastníkům kontrolu nad procesem řešení jejich konfliktu a podobou konečného výsledku;

• Je časově a ekonomicky úsporná, protože probíhá bez dlouhých čekacích lhůt a zbytečných finančních nákladů;

• Snižuje napětí, s kterým přicházejí účastníci k mediátorovi, a nevytváří ovzduší napětí, ale prostor pro případnou budoucí spolupráci;

• Důvěrné informace uchovává mezi zúčastněnými.

 

Úspěšnost řešení konfliktních případů je velmi vysoká, podle světových statistik zhruba 75%. Mediace se s úspěchem využívají ve všech vyspělých zemích Evropy i USA či Austrálie nejenom k řešení rodinných sporů (rodinné mediace), ale také k řešení obchodních, justičních, bankovních nebo dokonce vládních sporů ze smluv (Spojené království). Je proto nutné zabezpečit, aby mediační činnost vykonávaly osoby, které budou odpovídajícím způsobem vyškoleny a mohly se tak stát adekvátními partnery soudců rozhodujících tuto agendu, kteří by následně pouze schválili mediační dohodu. Mediace je dle zákona definována jako postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více zapsaných mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.

 

Zcela zásadní je v procesu mediace tedy právě osoba zapsaného mediátora, její znalosti, zkušenosti, její schopnost jednat s lidmi a také schopnost empatie, ale zároveň udržování objektivního pohledu na problém stran. Role mediátora podle zákona o mediaci je komplexní a klade na odbornou způsobilost osob, vykonávajících funkci zapsaného mediátora, specifické a poměrně vysoké nároky. Zákon o mediacích zavádí institut zapsaného mediátora, přičemž při nastavování parametrů zkoušky mediátora byl brán zřetel na multidisciplinární charakter role mediátora a byla zohledněna skutečnost, že účinné vedení mediačního procesu vyžaduje nejenom nezbytné teoretické znalosti, ale zejména praktické dovednosti. Zkouška je proto koncipována tak, aby prověřila nejenom teoretické znalosti uchazeče z oblasti práva, teorie mediace, komunikace a sociální psychologie, ale zaměřuje se také na praktické dovednosti uchazeče, tj. schopnost kompetentně mediační proces řídit a účinně asistovat stranám v konfliktu v nalezení dohody.

​

Podle zákona o mediaci je mediátor povinen provádět mediaci osobně, nezávisle, nestranně a s náležitou odbornou péčí; respektovat názory stran konfliktu a vytvářet podmínky pro jejich vzájemnou komunikaci a pro nalezení řešení, které zohledňuje zájmy obou stran. Mediátor nesmí ohledně konfliktu, ve kterém vede nebo vedl mediaci nebo činil kroky k přípravě mediace, poskytovat právní služby podle jiného právního předpisu, i když je jinak k jejich poskytování oprávněn. Za právní službu se nepovažuje vyjádření právního názoru mediátora v průběhu mediace na věc stran konfliktu nebo některou její dílčí otázku. Mediátor je oprávněn provádět mediaci nebo obdobnou činnost pouze za podmínek stanovených tímto zákonem, včetně povinnosti mlčenlivosti. Mediátor je tedy třetí nestrannou osobou, která nemá zájem na výsledku sporu, pouze asistuje stranám při nalezení vzájemně přijatelného řešení, aniž by spor rozhodoval. Mediátor však vede mediační proces, má v tomto procesu vůdčí roli, avšak není soudce, rozhodce, nehledá viníka sporu, nemá vystupovat jako poradce (tuto roli zastávají advokáti stran).

​

Pokud jde o oblast ochrany duševního vlastnictví, povědomí o potřebě chránit duševní vlastnictví je v České republice slabé a v oblasti výzkumu, vývoje a inovací není této problematice věnována dostatečná pozornost. Jedním z cílů vládní politiky v oblasti Inovační strategie České republiky 2019-2030 je proto zvýšit povědomí o ochraně duševního vlastnictví ve výrobní a aplikační sféře, a to již ve fázi výzkumu a zvýšit využívání ochrany duševního vlastnictví zejména malými a středními podniky. Právě v této oblasti je však řada problematických míst, týkajících se mimo jiné řešení sporů a související ochrany know-how a obchodního tajemství, kdy nejsou tyto předměty duševního vlastnictví dostatečně účinně chráněny a může dojít k nenahraditelným ztrátám jejich komerčního potenciálu. Alternativní metody řešení sporů (ADR) se v České republice používají ve srovnání se zahraničím nedostatečně.

 

Mediace je v zahraničí uznávaná jako důležitá metoda alternativního řešení sporů mimo standardní soudní řízení. Je proto žádoucí dosáhnout stavu, aby také spory, zejména v oblasti IP, byly přednostně řešeny mimosoudně a soudní řešení standardní cestou bylo až tím posledním možným řešení sporu mezi stranami. Přesto o výhodách mediací ve sporech, zejména v oblasti ochrany duševního vlastnictví, není mezi veřejností dostatečná známost a těchto nástrojů alternativního řešení sporů se proto využívá velmi málo. S tím souvisí i nedostatek mediátorů odborně připravených vést mediační spory v této specifické oblasti práva. Přitom odborné i profesní předpoklady mediátora mohou být přitom významnou pomocí pro účastníky sporu vyřešit jejich spor v oblasti ochrany duševního vlastnictví.

​

Spory o práva k duševnímu vlastnictví mohou být metodami ADR řešeny v jakékoliv fázi sporu, tj. ve sporném řízení mezi stranami, v předžalobní fázi či při probíhajícím soudním sporu, přičemž mediace může být rovněž nařízena soudem. Specializované IP mediační centrum  Praha, zapsaný ústav si proto klade za cíl snížit počet sporů v oblasti ochrany duševního vlastnictví ve všech těchto fázích a ochránit tak komerční potenciál know-how a technických řešení (zejména patentů) malých a středních podniků. Konkrétně v oblasti ochrany duševního vlastnictví se jedná urovnávání vysoce odborných neshod a sporů, které vznikají ve vztahu k vytváření, uplatňování a hodnocení předmětů duševního vlastnictví, zejména ve věcech vynálezů, průmyslových vzorů, užitných vzorů, zlepšovacích návrhů, výrobních a provozních zkušeností (know-how), nekalé soutěže, ochranných známek, označení původu zboží, programů pro počítače a ostatních předmětů autorsko-právní ochrany a práv příbuzných.

 

Zásadní odlišností od běžného soudního projednávání věci je důvěrnost (povinnost mlčenlivosti) a neveřejnost mediačního řízení. Právě vyloučení veřejnosti a uzavřená smlouva o provedení mediace s doložkou mlčenlivosti poskytuje záruky ochrany vědomostního potenciálu malých a středních podniků. V případě, že je mediace vedena podle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, staví se také běh promlčecích lhůt, což může být významné právě v případech sporů v oblasti ochrany duševního vlastnictví, kde soudní řešení nemusí přinést očekávaný výsledek, v dané věci je nejednoznačný výklad práva, hrozí vysoké náklady na vedení sporu, existuje časová či ekonomická tíseň stran nebo spor je příliš komplexní. V případě ochrany duševního vlastnictví připadají v úvahu všechny tyto aspekty, pro které je mediace nanejvýše vhodná, přičemž je třeba opětovně zdůraznit neveřejnost jednání a důraz na soukromí, neboť v těchto věcech, zejména patentových, může jejich zveřejněním dojít k nenahraditelné ztrátě jejich komerčního potenciálu.

​

Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) v roce 2019 zveřejnil na svých webových stránkách https://euipo.europa.eu studii, kterou provedl ve spolupráci s Evropským patentovým úřadem (EPO), a zjistil, že celkový přínos odvětví intenzivně využívajících práv duševního vlastnictví pro hospodářství EU představuje přibližně 42 % HDP (5,7 bilionu EUR) a 28 % počtu pracovních míst. Právní úprava autorských práv a průmyslových práv (včetně know-how a obchodního tajemství), jakož i mezinárodní smlouvy a směrnice Evropské unie jsou účinným prostředkem proti padělání, pirátství a porušování práv k duševnímu vlastnictví. Je ovšem zapotřebí umět tento systém ochrany duševního vlastnictví využívat nejméně tak úspěšně, jak to činí jiné ekonomicky vyspělé země. Tento systém brání současně narušování hospodářské soutěže, pomáhá vytvářet férové podnikatelské prostředí a podporuje tak inovace, investice a konkurenceschopnost. V této souvislosti je ochrana duševního vlastnictví vnímána jako základní předpoklad úspěchu každé ekonomiky a efektivní řešení sporů prostřednictvím mediací v této oblasti může významně pomoci České republice zařadit se mezi inovační lídry Evropy a stát se zemí technologické budoucnosti.

​

​

 © JUDr. David Karabec, 2021

​

​